O mně

Narodila jsem se 1. února 1965, ve znamení Vodnáře, ascendentu Střelce a s energií Ohně.

Nebyla jsem sice plánované dítě, ale rozhodně chtěné. Ačkoliv jsem byla druhá v pořadí narození, má pozice byla prvorozená. Když se totiž narodila moje starší sestra, má maminka byla natolik mladá, že se o ni do mého narození starala naše babička. Když jsem se narodila já, začali jsme všichni žít dohromady - máma, táta, já a má starší sestra Lenka. A tahle posloupnost už zůstala natrvalo.

Milunka
Vždycky ve středu dětí, nikdy v koutě.

Žila jsem na výsluní zájmu mých rodičů. Poslušná, šikovná, ta, co vše zvládne.

Byla jsem obdivovaná a před každým a v každé situaci chválená. Šťastné a milované dítě, které má pocit, že je Slunce, kolem kterého se točí celý Vesmír.

No a tak není divu, že má první vzpomínka předškolního věku je tahle. Hráli jsme si s kamarádkami na školu a já chtěla být paní učitelka. Jenže kamarádi vybrali jinou holčičku.

Přesně si pamatuju ten ukřivděný pocit.

Odešla jsem středem, protože bylo pod mou úroveň "dělat" žáka. Ani náhodou! To si raději budu hrát sama. S medvědy a panenkami, kteří rádi a dobrovolně budou dělat žáky. Pěkně jsem si je rozesadila na postel a učila je 🙂 

Nejstarší pocit, který si pamatuju, je dojetí nad přírodou a zvířaty.

Kromě hrdosti sama na sebe jsem tenkrát vnímala i soucit.

Neexistovalo, že bych vyhodila roztrhaného medvěda nebo rozbitou panenku. Moje maminka stále a dokola přišívala oči, uši a natržené švy. Každým rokem, jak přibývaly nové a nové panenky a další a další medvědi, jsme s maminkou řešily problém, kam s nimi. Protože vyhodit je bylo nemyslitelné, a aby byly na nějakém nedůstojném místě, taky. Nové postýlky, kočárky, křesílka.

Můj pocit výjimečnosti se dokonale budoval dál.

Ve škole jsem byla jednička, hvězda, premiantka třídy. Ve všem nejlepší. Neexistovalo, že bych nebyla vedoucím jakékoliv skupiny. Nedokázala jsem si představit, že bych byla kdekoliv řadový člen. A tak šel jeden školní rok za druhým a já si nějak nevšimla, že kamarádky, které jsem si myslela, že mám, se svěřují raději někomu jinému.

Venku všemi obdivovaná, uvnitř sama a smutná.

Na gymplu pomaličku začala má škola života.

Všechny spolužačky byly jedničky, hvězdy, premiantky. Nebylo mi tam dobře. Nebylo mi nikde dobře, kde jsem nebyla první já.

A tak jsem udržovala vztahy s lidmi, kteří ke mně vzhlíželi.

Střídala jednu hospodu za druhou a jednoho ctitele za druhým. Dělalo mi dobře, že jsem byla nedosažitelná. Hvězda na nebi. Není divu, že jsem si vybrala jako studijní obor na vysoké učitelství. Potřeba stát vpředu a těm menším řídit život.

Současně jsem ale cítila potřebu pomáhat, a tak mé rozhodnutí bylo speciální pedagogika. Učitelství dětí s postižením. Čím víc jsem se o tomto oboru učila, tím víc mě vtahoval do sebe.

Pomáhat druhým, dělat jim život jednodušší, ukazovat jim, jak své postižení obejít, žít s ním.

Učitelství nakonec zůstalo jako ta nezáživná část oboru stát stranou.

Nadchla mě psychologie a patopsychologie.

V této době jsem byla seznámena se Standou, mým prvním mužem. Nedlouho na to jsem otěhotněla.

Našla jsem rodinu, kde jsem zase byla hvězdou.

Vzhlížel ke mně, jeho rodiče mě obdivovali. Našla jsem další rodinu, kde jsem byla Sluncem. Jen občas, když jsem se Standou mluvila svým velitelským způsobem, jsem se zarazila a napadlo mě: Jak si tohle může nechat líbit?

Bylo mi jasné, že takhle to fungovat nemůže. Že ho sice mám ráda, ale něco ve mně je silnější, co mi nedovolí být k němu jako milující žena. Teď je mi jasné, že to jít nemohlo, vždyť jsem ho nikdy skutečně nemilovala.

A pak jsem mu to i začala říkat nahlas.

"Jak můžeš dovolit, abych se k tobě takhle chovala? Copak ti nevadí, jak jsem na tebe hnusná?"

Jenže myslela jsem si, že změnit se musí on. Že vážit si ho začnu, až se začne chovat jinak on.

Myslela jsem si, že mít rád stačí. Narodila se nám Kačenka. 

Ve dvaceti jsem si myslela, že zamilovanost není důležitá.

Jenže stalo se něco, co se stát muselo.

Zamilovala jsem se do Ivana. A to tak, jako nikdy předtím. Nešlo to být rozumná, nešlo to jen tak vedle si zahnout. Nešlo to zůstat se Standou už ani minutu. Během pár týdnů jsem byla odstěhovaná v jiném městě.

 

Srdce mi bušilo až v krku, když vedle mě byl...

Začali jsme s Ivanem žít spolu.

Byli jsme šťastní a nešťastní zároveň. Trápili jsme sami sebe i toho druhého výčitkami. Komu všemu jsme ublížili. Kdo všechno trpí tím, že se milujeme a chceme být spolu. A kdo z nás to má těžší a na koho ten druhý musí brát ohled.

Ukazovali jsme prstem jeden na druhého a obviňovali se ze všeho.

Abychom se zbavili toho pocitu viny. Přitom jsme někde uvnitř naprosto jistě věděli, že nás spojuje tak silná láska, že jinak to udělat nešlo. Že žádná bolest a vina nemůže překonat to, co mezi námi je.

I rozumem jsme věděli, že minulé vztahy byly stejně neudržitelné. Že bez lásky bychom s minulými partnery jen přežívali.

Dnes vím, proč ta zamilovanost byla jako úder blesku.

Potřebovala jsem velmi akutně začít něco sama se sebou dělat, začít se změnou sebe sama, a to především směrem k ženství. Na první pohled jsem sice ženou byla, ale uvnitř jsem přemýšlela a cítila se jako velmi schopný chlap. A na venek jsem taky fungovala jako velmi výkonný chlap.

Dokonce jsem si myslela, že když všechno sama zvládnu, že vše sama rozhodnu a zorganizuju, že když Ivana k ničemu nebudu potřebovat, tak bude rád a pochválí mě za to. Byla jsem tak naučená, být chválena a oceňována za výkony.

Jenže u Ivana jsem narazila. A to dost tvrdě.

Byli jsme spolu, ale každý sám.

Dnes žasnu, jak Vesmír vše zařizuje dokonale pro naši školu.

Dnes, když už vidím souvislosti, zůstává mi rozum stát nad jeho důmyslností.

Tenkrát jsem ale nic takového ani netušila. A bojovala, tlačila, argumentovala, řvala a nadávala, plakala a třískala dveřmi. Vyhrožovala a obviňovala. Milovala jsem ho a nenáviděla současně.

Měla jsem pocit, že nemůžu být s ním, ale ani bez něj. Utíkala jsem a zase se vracela. V jeho náručí plakala štěstím, a za chvíli na něj plivala.

Pěkná schizofrenie.

Téměř neustále jeden na druhého naštvaní...

Čas plynul, naše děti povyrostly, já nastoupila do speciální školy.

Vydržela jsem chvíli. Přesně jsem věděla, jak můžu postiženým dětem pomoci, jenže to nešlo dělat prakticky. Rozpočet, osnovy, předpisy. Pomoc dětem se dělala jen na papíře.

A tak jsem si našla jinou skupinu lidí, kteří hledali pomoc - ve zdraví.

Ponořila jsem se do zdravého životního stylu a přírodního léčení a věděla jsem, že tohle je to, co skutečně chci. A co můžu dělat sama bez razítka a povolení někoho vyššího. Potřebovala jsem si věci rozhodovat a organizovat sama. A tady jsem mohla.

Začala jsem jezdit na semináře, přednášky, seznamovala se s dalšími a dalšími učiteli a učila se.

Zvala tyhle učitele k nám, organizovala jim přednášky, konzultace a semináře.

Zdravý životní styl mě nadchl.

Na každém semináři jsem se zabývala hledáním problémů - těch druhých. Na přednášce numerologie jsem nehledala sebe, ale počítala jsem ty druhé. Proč oni mají věci tak, jak mají.

Zabývala jsem se jen těmi druhými - Ivanem a dětmi.

A tak když jsem přijela domů, hned jsem jim vše pěkně naservírovala.

A oni to nechtěli slyšet. Odmítali zdravou stravu a přírodní léčení. Odmítali mě poslouchat.

Nechápala jsem to, vždyť přece to bylo pro jejich dobro! Proč?!

"Milunko, proč se staráš o druhé? Proč se nezabýváš sebou? Vždyť oni tě musí bojkotovat, a to právě proto, aby ses konečně dostala sama k sobě, nech je být," 
řekl mi jednou Milan Walek, můj učitel numerologie.

I s ním jsem se chvíli dohadovala, než jsem se uvolila, že to zkusím.

A tady všechno začalo. Začalo studium mě samé.

Ivan se ke mně postupně připojil.

Když jsem nacházela všechny mé slabé stránky, skládala si dohromady všechny mé životní úkoly a výzvy, skřípala jsem zuby, jak moc se mi nechtělo to přiznat.

Že jsem taková a že právě proto, že s tím nic nedělám, mám problémy.

A současně se začala ukazovat cesta ven. Vůbec se mi nelíbila.

Protože to nebyla cesta, kterou bych naliknovala já a která by byla podle toho, co jsem rozhodla já. Věci bylo třeba pustit a nechat být. Přestat druhým organizovat život, nechat ostatní svému.

Vyhnat toho chlapa ze sebe a začít konečně žít jako žena.

Začala jsem s konzultacemi a webem empatia.

Kromě zdravotních otázek jsem řešila i ty vztahové. A já díky ženám, které ke mně přicházely, začala vidět, jak nežensky jsem fungovala i já.

A radila jim, a to, co jsem jim radila, začala dělat konečně prakticky i já.

Ukázalo se na celé čáře, že pokud se chceš v něčem stát expert, musíš v tom školit druhé lidi.

Děkuji všem ženám, že dnes tou ženou jsem. Pochopila jsem sama sebe a žiju svůj život. Realizuju se v tom, co mě baví a ve své práci ventiluju svou mužskou, akční energii. A pak doma, s Ivanem a dětmi, jsem šťastná ve své roli ženy a matky.

Tolik miluju tuhle roli! Přímo se v ní vyžívám 🙂

Vždycky jsme byli jedno ♥ Někde uvnitř jsme to cítili.

Zpočátku mě uchvacovala odměna, která za mé ženské pokusy přicházela.

Jak to nádherně fungovalo zpátky. Když já se zachovala žensky, dostala jsem vše zpět a s pořádnými úroky, že jsem nestíhala brát.

Dnes mám všeho dost a vlastně nic neočekávám. Miluju a jsem milovaná.

Miluje mě Ivan i mé děti. Máme nádherné vztahy a já šťastně pozoruju, jak nádherné vztahy si naše děti tvoří se svými partnery. A jak žijí.

Jsem šťastná. Všechno mám.

Děkuji Vesmíru za jeho dokonalost. Děkuji všem trenérům za jejich školu.

Komu jsem nepoděkovala, činím tak dodatečně. I ty nejhnusnější věci byly pro mne tím nejužitečnějším.

Miluju vás a děkuji! s láskou Miluška

Jak to máme dneska, víte dobře 🙂

Můžeš přidat FB komentář

Můžeš přidat komentář tady na stránce

  1. Marie napsal:

    Milá Miluško,
    videa jsem zhlédla, pár mě jich ještě čeká. Potřebuji poradit- jak jsem psala, manžel si dělá svoje, ani kafe mu nesmím uvařit, prý až bude chtít, udělá si, ráno už mě ani nepozdraví, pořád si s někým píše na mobilu, je děsně protivný, vůbec nemluví, dotknout se ho nesmím, když se na něco zeptám, zavrčí nebo odpoví jen jedním slovem,které na mě škaredě vybafne, jídlo si dělá sám, spí pořád na gauči, ani v mobilu mě nemá. Když jsme ve společnosti, na ostatní se usmívá, se všemi mluví hezky. Psala jsi mi, že musím přetnout ty vzorce,ale jak, když je na mě jak na cizí. Dokonce mi řekl, že k nikomu teď nic necítí.Tak nevím, jestli se mnou už prostě být nechce a je tu jen kvůli dětem a jestli mám vůbec něco zkoušet. Je pravda, že kdyby vůbec nechtěl být doma, tak klidně spí v autě,na to je velký paličák.Když někam jde s dětmi a já jsem v práci, nic mi neřekne.A teď co s tím, co to pro mě znamená? Asi jsem v něm to mužství zabila a psala jsi, že musím najít sebe,ale já nevím, jak se mám hodit do pohody, když ráno vstanu, řeknu mu ahoj a on ani nepozdraví.Nemůžu přece najednou být veselá a dělat vše tak, když ještě tato situace nebyla, tzn.vařit i pro něj, obejmout ho, prostě dělat vše tak, kdy se ke mě ještě měl. Kámoška mi radí, dělej si svoje, vykašli se na něj,ale copak se v tom dá žít, s jakou náladou mám doma fungovat a vracet se z práce?Děkuji za odpověď.

    • Miluška Matoušová napsal:

      Ne Marie, v tomhle se nedá žít… Prostě mu to řekni. Řekni mu, jak se cítíš, neobviňuj ho, jen sděl, co tě trápí, jak se v tom cítíš a že v tom nechceš žít (pokud nechceš). Pokud to nezvládneš říct slovy, napiš mu dopis. A pokud to tak skutečně máš, že si nejsi jistá ničím, tak mu řekni, že se chceš na měsíc oddělit, prostě žít každý zvlášť, protože bys ráda buď žila s ním nebo bez něj, ale takhle to nejde. Ty si nejsi jistá ničím, on zřejmě také ne, je třeba si to buď říct a nebo se rozejít. Čas ukáže…. s láskou Miluška

      • Marie napsal:

        A jejej, já si říkala, že to bude asi to první,co budu muset udělat,abychom si oba ujasnili, co chceme.A co když mi zase řekne, že chce teď klid,tak jak mi to řekl minule? Ani nevím, jak bych to odloučení řešila, nemám kam jít, navíc se musíme střídat u dětí ( chodíme na směny ).Tvrdí mi, že to chce čas, že tak jak to přišlo, tak to snad odejde,čemuž já nevěřím.Myslím si, že si musíme ujasnit, zda spolu chceme být nebo ne, já najít sama sebe,najít svoje ženství a naplňovat jeho jako muže.Je to tak dobře?

  2. Marie napsal:

    Milá Miluško,knížku jsem dočetla jedním dechem a čtu ji podruhé, ale přece jen bych ráda tvou radu.
    Jsme s manželem 18let,na podzim 2017 se z ničeho nic odstěhoval na gauč, přestal jíst , co jsem uvařila, nenechá na sebe šáhnout,sex nemáme, mě neobejme, prostě mě od sebe úplně odstrčil.Párkrát jsme se snažili si spolu promluvit,chtěla jsem vědět, kde je chyba. Hádali jsme se, snažili se v klidu si vše říct, nadávala jsem, brečela.Bylo mi řečeno, že si zvykl, že chodím do práce a tak jak to je mu vyhovuje ( chodí na noční, já na ranní a odpolední- to vyzvedává děti, nakoupí, řeší školu a večeři ) a že sex mu nepotřebuje, nechce a nemůže, prý jsem si snad nemohla myslet, že to bude jako na začátku( jinou ženu nemá ).Pořádně mi neřekl, kde je problém, nemám to řešit, chce klid – chodí na dlouhé procházky a do práce jezdí i o 3 hodiny dříve.Prý, když se budu hned o moc snažit bude to jen horší.Řekla jsem mu, že o něj stojím, že je mi to všechno líto, pochválila jsem ho za to, co všechno doma dělá,když doma nejsem a že bych moc ráda, abychom měli hezký vztah a našli k sobě znovu cestu.Na to mi nic neřekne, vlastně mi nic pořádně nevysvětlil.
    Jsem ráda, když mě aspoň pozdraví, mluví se mnou jen nutně, s dětmi mluví hezky.Čím mám z knížky začít?Najít nejdřív sama sebe? Dávat najevo, že je pro mě důležitý a chválit ho, to není problém,já ho stále miluji a vím, že je to skvělý chlap, který se ke mě vždy choval hezky, nikdy mi nic nevyčetl, nezakazoval.Naplnit ho jako muže prostě nejde, on to odmítá.Mám začít tím,že se omluvím,říct mu, jak se cítím -podle knížky?Napsat dopis asi nemá smysl, asi by si jej ani nepřečetl.Děkuji za odpověď.

    • Miluška Matoušová napsal:

      Ano Marie, začni u sebe, potřebuješ najít své ženské výzvy a začít se změnou sebe. Je třeba přetrhnout ty vzorce, ve kterých jsi fungovala a na které je zvyklý – a na ně má odezvy – tvůj muž. Přihlaš se do ženské sekce Jsem skvělá žena:
      https://zenajelaska.cz/jsem-skvela-zena-prihlaseni/
      je tam už přes 20 videí, postupuj od začátku a hlavně se podívej na stránku Co se mám učit já, tam své výzvy najdeš a hned budeš vědět, co máš dělat. A pokud ne, tak se mě tam zeptej! s láskou Miluška

  3. Marie Foretová napsal:

    Miluško, děkuji za knihu, došla hned 2.den, hltám ji plnými doušky, podtrhávám, zvýrazňuji.Všechno dává smysl, jaký je můj prvotní úkol a když přemýšlím i nad tím, jak se chová manžel, jak se prezentuje ( ochranitel, pozorovatel z dálky ) a jaké ke mě vysílá signály a jak na mě reaguje, je to prostě tak, musím ti dát z celého srdce za pravdu, že je to jen odraz mého chlapského chování a že mi ukazuje, tohle ne, to nedělej. Mám před sebou dlouhou cestu,ale věřím, že to zvládnu. Zjistila jsem, že ho pořád po 18 letech miluju ( a to mi dává velkou sílu ) a když se na něj dívám, jsem prostě ráda, že je takový jaký je a že tu je.A dnes jsem se pod dlouhé době vzbudila bez pláče a když jsem se na sebe podívala do zrcadla,moje oči byly úplně jiné, takové jasné, silné.Díky moc

  4. Marie Foretová napsal:

    Milá Miluško, poslechla jsem si video o 9 planetách a hledala, které prvky jsme s manželem a dětmi.Já a starší syn dřevo 3, manžel 6 kov, mladší dcera 9 oheň.Mám tomu rozumět tak, že já jsem energií pro dceru a manžel zase pro mě? Jak mě on může ovlivňovat a jak mám poznat co mi svými gesty a komunikací říká? Děkuji za odpověď.

  5. Marie Foretová napsal:

    Dobrý den Miluško, shlédla jsem Vaše krásná videa a objednala knížku, už se na ni moc těším. Myslíte, že může pomoci v každé fázi partnerství? Já teď moc potřebuji nějaký zázrak, asi vše, co se mi teď děje se mělo stát a s s tím souvisí i to, že jsem narazila na Vaše stránky. Potřebuju nějakou naději, že není vše ztraceno.Děkuji za odpověď.

  6. Jitka salačová napsal:

    Váš příběh je úžasný, upřímný, rezonuji…je nejvyšší čas uchopit a roztančit svou vnitřní ženu, díky těším se na knihu, hodně šťastných rozhodnutí nám všem! 🙂

  7. Ilona napsal:

    Každý máme svůj příběh, ale jsem ráda, že jsem si mohla přečíst ten tvůj. Každá maličkost pomůže. Děkuji a zase děkuji. Krásný den. Ilona

  8. Ivana napsal:

    Dobrý den Miluško, krásně píšete a povídáte…… mluvíte mi ze srdce i z duše, sakra, jak vy mi rozumíte….. /:0)……… je mi 33, mám 4 letého syna Kryštofa (velkého malého učitele), a od jeho půl roku jsem vdovou. Můj muž zemřel sebevraždou, od té doby je můj život obrovská lekce ….. jsem dost zapřažená časově, kdyby jste měla pocit, že bych mohla nějak přispět,mé tf.č. je 775965502.jsem zdr. sestra a vaše posl. web povídání sleduji až ze záznamu, opět autentické /0)….krásný den,Ivana Lednová, Hradec Králové

  9. Marcela K. napsal:

    Krasne napisane, uprimne

  10. Jitka Horčicová napsal:

    Dobrý den Miluško, jsem z vašeho příběhu nadšená, je také dost podobný mému i když zase trošku jiný….Vaše práce je úžasná a mám nutkání se k ní přihlásit i když jsem svou cestu k ženství a partnerství už objevila trošičku jinde – skrz lektorku kineziologie one brain které se rok věnuji, přesto je to hodně podobné a stejné.Moc vaší práci držím palečky a do života vám přeji velikananánské štěstíčko a kupu lásky a vesmíru říkám děkuji, děkuji, děkuji….krásný den.

  11. Milena napsal:

    Krásné.

  12. Iveta napsal:

    Krasne )) Pred par mesici by jsem chtela byt zenou pro neho, pro manzela, pro vztah..Dnes chci, jsem, zenou pro sebe ) Jednoduche..vsak podstatne 🙂 Miluska – to je takovej Mark Zuckerberg (zakladatel facebooku..)- rozprostrela site a rekla pojdme ‚sharovat‘ 🙂 Dekuji Milusko 🙂 xx

  13. Jitka Eliášová napsal:

    Ve Vašem příběhu poznávám sebe samu. Děkuji, přesně v pravý čas – učím se „být ženou“. Jak nesnadný úkol, přestat lpět a řídit život druhým… nechávat věcem volný průběh. Hodně štěstí nám všem!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *