JItka S rozumem v koncích napsal:

kde jsem teď já? S rozumem v koncích……… má dosavadní snaha vedla k tomu, že se na sebe nemračíme. Vyprávíme si jaký byl den. Muž pomáhá doma mnohem víc. Rád vaří. Koupí dobroty co mám ráda. Když jsem nemocná hned děla polévku , uvaří čaj ………………. Prostě je starostlivý. Říká … mám tě rád, ale to na mazlení nestačí. Nepohladí, neobejme. Pusu na dobrou noc či uvítání doma je náš jediný fyzický kontakt. Ve většině případě na můj popud. Když chci obejmout má si říct. Prvomájový polibek poprvé za dobu našeho manželství nebyl. Slovo láska mým směrem již v jeho slovníku není. Jsem uvnitř prázdný říká. I výročí naší svatby přešel jako že není. V podstatě žijeme vedle sebe. Chválím, žádám o pomoc. Mám vlastní koníčky, kamarádky. Času spolu moc netrávíme. V práci je hodně pod stresem. Chápu, že chce být i sám ………….. má náruč je prázdná už rok a je mi velmi smutno. Už nejsem jeho pampeliška, zlato, miláček ani Jíťa. je nám padesát a jsme spolu devatenáct let.

Kristina Škrabalová napsal:

Ahoj Miluško, prosila jsi nás o komentář, jaké jsou naše odezvy, pokroky, problémy…já se odhodlávala dlouho, jestli mám psát, ale jdu do toho.
Když jsem narazila na Tebe a Tvoje videa a knížku, hodně se mi ulevilo a byla jsem nesmírně šťastná. Tak nějak podvědomě jsem cítila, že něco musím dělat špatně, že tady musí být něco jako cesta skrze ženství ke spokojenému partnerství a životu, že to musí jít i jinak než jenom tlačit partnera a svět kolem sebe k tomu, aby byl takový, jaký bych chtěla. A Ty jsi mi svými slovy úplně promluvila z duše, otevřela jsi mi oči a Tvoje poselství se mnou zarezonovalo na té nehlubší možné úrovni. Tak nějak podvědomě jsem věděla, že tohle je přesně ta jediná možná cesta.
Byla jsem dřívě ve vztahu asi něco jako ty. Direktivní, panovačná, vztahovačná, královna dramatu, která tlačila všechno na sílu. Krátce předtím, než jsem narazila na Tebe, se mi rozpadl vztah, na kterém mi opravdu hodně záleželo. Ale po přečtení Tvojí knížky a shlédnutí videí jsem se pokusila na sobě zapracovat a místo egem ovládané šéfky zeměkoule jsem se snažila držet jazyk za zuby, nic nechtít, nekomentovat, netlačit. Rozchod byl pro nás oba těžký, bylo to takové rozhodnutí ze zoufalství, protože jsme nevěděli, jak spolu dál existovat. Přesto vím, že mě měl moc rád i jak moc měl rád moji malou dceru.
Zhruba 4 měsíce po rozchodu se průběžně pořád objevoval, ozýval se, zůstával na noc. Tehdy ještě opakoval, jak mě má rád a chybíme mu. Ale že se nemůže vrátit, že má strach. Mě strašně bolelo, když pořád odcházel, ale rozhodla jsem se netlačit a na základě Tvých rad prostě jen dát mu prostor a čekat. Postupem času se ale slova o tom, že mě má rád a že mu chybíme, vytrácely a zůstávalo už jen milování. Možná si to vybavíš, několikrát jsem Ti tady o tom psala.
Trápila jsem se, ale chtěla jsem vydržet na cestě nic neočekávat, nevyčítat.
Vyvrcholení příběhu bylo ale hodně bolestivé. Přijel „na prázdniny“ do místa, kde bydlíme. Bydlel přes ulici. Po večerech se mi ozýval, ptal se jak jsme se celý den měly a potkávali jsme se jakoby incognito „na milování“. Ale víc nic. Den trávil se svými kamarády, mojí malou dcerku pozdravil, když se potkali, ale víc nic. Na posledních 5 dní svého pobytu si pak k sobě nastěhoval nějakou slečnu, kterou tady potkal. Bylo to jen den potom, co jsem tam u něj v jeho posteli ležela já. Sevřelo se mi srdce. Ale nechtěla jsem panikařit a dělat drama, tak jsem mu s klidným hlasem zavolala a zeptala se, o co jde. On byl v telefonu hodně milý, ohleduplný. A říkal, že se k tomuto kroku rozhodoval dlouho, ale že to nakonec udělal proto, aby to mezi námi už konečně jednou provždy utnul.
Vnitřně jsem byla zničená, ale tak nějak jsem to přijala. Hřálo mě u srdce, když jsem si pořád opakovala, že ho miluju a jestli je toto pro něj to nejlepší a chce to takhle, tak já to přijímám, protože mu přeju jen to nej. A poslední den jeho pobytu byla veliká party, na které jsem se trochu opila a rozhodla se to všechno hodit za hlavu a užívat si. Objevil se tam jeden můj dávný milenec a došlo na takový ten „dirty dancing“ a nějaké polibky. Načež mě někdo hodně agresivně chytil za rameno, odhodil na stranu a ono to byl onen můj bývalý přítel. Já byla celá zkoprnělá a on mi začal vztekle vyčítat, že se chovám jako coura a ať si jdu laskavě tyhle věci dělat někam jinam.
Druhý den jsem se s ním snažila nějak spojit a všechno si vysvětlit, ale on mě úplně ignoroval a na moji sms mi odpověděl, že se mnou už nebude ztrácet ani minutu svého času, že se chovám jako kráva a už se mnou nechce mít nic společného. Ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal. Ale udržela jsem klid a napsala, že mě mrzí, že to takhle vidí, ale že s tím evidentně nic nemůžu udělat, když se mnou nechce mluvit a že mi přeju, aby se měl hezky a dobře.
Od té doby máme nulový kontakt. Mě se možná trochu ulevilo. Ale na druhou stranu přiznávám, že mě to pořád hodně bolí. Víš a říkala jsem si, pomohla jsem si k takovému konci sama tím, že jsem se snažila být milující, otevřená a nic nevyčítající po celou tu dobu, co se objevoval a mizel? Že jsem mu skrze tento svůj postoj dovolila mě de facto úplně využít..? Vím, že mě i moji dceru opravdu miloval. Změnil kvůli nám celý svůj život, přestěhoval se, našel si práci. Vím, že dříve to byl svůdník a typický playboy, ale poté, co jsme se potkali, se z něho stal milující a pečující partner i náhradní otec. Proto jsem ho v této jeho poslední „fázi“ našeho vztahu nepoznávala. Jako by to byl někdo jiný. Arogantní lovec žen. A já se ptám, pomohla jsem tomu já, že jsem mu to svým milujícím přístupem dovolila? Že jsem si nevymezila hranice a neposlala ho už dávno někam? Že jsem se za každou cenu snažila být ta, co od něj nic nechce a nic nevyčítá? V tom případě bych musela uznat, že mi tento postoj „žena je láska“ spíš ublížil, než pomohl něco změnit a urovnat. Na druhou stranu ale já pořád cítím, že to, co říkáš, je jediná správná cesta. Že jedině cesta laskavé a láskyplné ženy je cesta ke šťastnému životu a světu.
Když si dovolím poslouchat zase své vlastní ego, tak se objeví moje staré návyky fungování, tzn. vztek a hněv vůči onomu muži, a pěním nad tím, jak si to vůbec vůči mě mohl dovolit, jak jsem mu já mohla dovolit takhle se ke mě zachovat, takhle mě ponížit. Ale není mi s tímhle postojem moc dobře.
Naopak když ve vztahu k němu pošlu ještě větší lásku, když si zopakuju, že ho miluju a přeju mu jen to nejlepší a jestli je tohle, po čem touží, tak je to v pořádku, tak se vnitřně uklidním a cítím se lépe…..jenomže tento postoj mi moc nepomáhá ho úplně pustit z hlavy a „odstřihnout se“.
Tak sama nevím.
Tolik tedy moje zkušenosti z cesty ženy, která se snaží být láskou.
Co si o tom Miluško myslíš? Co si o tom myslíte vy, ostatní ženy?