Ahoj Miluško, ráda bych znala Tvůj názor k následujícímu: S partnerem jsme se rozešli před necelými 5 měsíci, byl to moc bolavý rozchod pro oba, způsobený tím, že jsem udělala asi všechny chyby, o kterých mluvíš ve svých videích. Nicméně měli jsme hodně hluboký vztah se spoustou lásky a on se i po rozchodu pořád vracel. Někdy více, někdy méně často, ozval se, objevil, užili jsme si krásný den nebo noc a on pak zase zmizel. Já ho pořád moc miluju a moc ráda bych vztah vrátila zpátky, ale on na každý můj dotaz tím směrem odpovídal, že mě i mojí malou dcerku (kterou láskyplně vychovával byť není jeho) má moc rád, moc mu chybíme, ale vracet se nechce, protože má strach..já ho vlastně chápu, někdy jsem se chovala opravdu hrozně a vím, že mu to muselo hodně ublížit. Toto jeho „vracení a odcházení“ trvalo cca 3 měsíce, já to nevydržela, zatlačila na něj, že já to takhle nezvládám a chci víc…a on úplně zmizel. Já teprve poté objevila Tebe a celé tvoje učení, které mě nadchlo a pomohlo mi spoustu pochopit a uvědomit, co se vlastně stalo a co jsou moje výzvy. Nyní to jsou už skoro 2 měsíce, co máme úplně minimální kontakt. Naposledy před měsícem, poté, co jsem mu napsala sms s tím, že mi chybí, se objevil, zase zopakoval, jak moc mu chybíme, při milování řekl, že mě miluje a že žádná žena není tak skvělá jako já…ale zopakoval, že vracet se nechce, protože má strach. Ráno zmizel a od té doby nulový kontakt. A teď konečně můj dotaz: pročetla jsem od té doby spoustu knih o vztazích a narazila na názor, že jestli chci dosáhnout toho, aby se partner po rozchodu vrátil, tak musím ten vztah úplně pustit, zaměřit se jen a jen na sebe, pracovat na sobě a hlavně se mu nijak neozývat a stáhnout veškerou aktivitu směrem k němu a tomu vztahu. To mi ale moc nesedí s tím, co říkáš Ty, od Tebe to chápu spíš tak, že bych se naopak měla snažit mu ukázat, jak je pro mě skvělý, jak ho potřebuju, jak si ho vážím a jak bych ho tedy chtěla zpátky, a ne hrát ledovou královnu, co se o něj už vlastně vůbec nezajímá…Mohla bych Tě tedy poprosit o tvůj pohled na věc? Jak se podle Tebe nejlépe zachovat v situaci, kdy už je po rozchodu, ale já bych ten vztah moc ráda obnovila..? Předem děkuju za Tvůj čas a za všechno, co pro nás ženy děláš. Jsi vážně úžasná!

Děkuju za další příjemné a obohacující video. Mám otázku, která ve mně hlodá už pár týdnů, a celkem i chápu, že mi život dává lekce, dokud to nepochopím.
Jsem druhým rokem s mužem, který dle svých vlastních slov chce být se mnou teď a tady, budoucností se zabývat nehodlá/nechce/neumí (obecně, nejen ve vztahu ke mně). Z mého pohledu ten vztah „stojí“ – společné bydlení nic, společné řešení situací nic, společné plánování nic… vlastně to pořád vnímám spíš jako randění, navíc tak málo často, že ani není čas sdílet, co vlastně děláme, čím žijeme.
Učím se být trpělivá, takže tlačit už jsem přestala, aktivovat taky, ale pozoruju, že jsem z toho smutná, že tam prostě potřebuju nějaký výhled společné budoucnosti, společné tvoření, smysl vyšší než jen „potěšení tady a teď“. Na co se chci zeptat. Nemám problém svádět a mám v tom nejspíš velkou sílu.
Přijde mi, že když se dívám, chovám, hýbu tak, jak umím, tak můžu „dostat“ každého muže. Nejen do postele, ale nejspíš i ke společnému životu… a k tomu, aby mě nosil na rukou, jak Ty, Miluško, říkáš. Věřím tomu a vidím, že to jde.
Jenže!
Dneska jsem si už po několikáté uvědomila, že se bojím tuhle svou sílu upírat k tomuto muži, protože se bojím, že se mnou bude na základě toho… a já bych jaksi vnitřně ráda, aby byl se mnou na základě svého svobodného rozhodnutí, nikoli na základě okouzlení mou ženskostí atd.

No a k tomu směřuje moje otázka. Co s tím?
Něco mi říká, že je to vlastně normální, že tu touhu být s někým celý život má přirozeně jen žena, muž ne, takže to vždycky vlastně je na té ženě, aby se rozhodla, že s tím a tím chce být – a upřela do toho svou ženskou sílu… a upírala ji k tomu dál a dál, den co den, jinak muž prostě zcela přirozeně půjde jinam, protože prostě chce to potěšení tady a teď, ne společné tvoření a budoucnost.
Že se mi to možná jen nechce přijmout, že jsem to já ŽENA, kdo se musí rozhodnout a stát si za tím, a muž se přidá.

Jak to vidíš Ty? A jak to vidíte ostatní?
Uvítám jakékoli myšlenky, podněty…