O mně

Narodila jsem se 1. února 1965, ve znamení Vodnáře, ascendentu Střelce a s energií Ohně.

Nebyla jsem sice plánované dítě, ale rozhodně chtěné. Ačkoliv jsem byla druhá v pořadí narození, má pozice byla prvorozená. Když se totiž narodila moje starší sestra, má maminka byla natolik mladá, že se o ni do mého narození starala naše babička. Když jsem se narodila já, začali jsme všichni žít dohromady - máma, táta, já a má starší sestra Lenka. A tahle posloupnost už zůstala natrvalo.

Milunka
Vždycky ve středu dětí, nikdy v koutě.

Žila jsem na výsluní zájmu mých rodičů. Poslušná, šikovná, ta, co vše zvládne.

Byla jsem obdivovaná a před každým a v každé situaci chválená. Šťastné a milované dítě, které má pocit, že je Slunce, kolem kterého se točí celý Vesmír.

No a tak není divu, že má první vzpomínka předškolního věku je tahle. Hráli jsme si s kamarádkami na školu a já chtěla být paní učitelka. Jenže kamarádi vybrali jinou holčičku.

Přesně si pamatuju ten ukřivděný pocit.

Odešla jsem středem, protože bylo pod mou úroveň "dělat" žáka. Ani náhodou! To si raději budu hrát sama. S medvědy a panenkami, kteří rádi a dobrovolně budou dělat žáky. Pěkně jsem si je rozesadila na postel a učila je 🙂 

Nejstarší pocit, který si pamatuju, je dojetí nad přírodou a zvířaty.

Kromě hrdosti sama na sebe jsem tenkrát vnímala i soucit.

Neexistovalo, že bych vyhodila roztrhaného medvěda nebo rozbitou panenku. Moje maminka stále a dokola přišívala oči, uši a natržené švy. Každým rokem, jak přibývaly nové a nové panenky a další a další medvědi, jsme s maminkou řešily problém, kam s nimi. Protože vyhodit je bylo nemyslitelné, a aby byly na nějakém nedůstojném místě, taky. Nové postýlky, kočárky, křesílka.

Můj pocit výjimečnosti se dokonale budoval dál.

Ve škole jsem byla jednička, hvězda, premiantka třídy. Ve všem nejlepší. Neexistovalo, že bych nebyla vedoucím jakékoliv skupiny. Nedokázala jsem si představit, že bych byla kdekoliv řadový člen. A tak šel jeden školní rok za druhým a já si nějak nevšimla, že kamarádky, které jsem si myslela, že mám, se svěřují raději někomu jinému.

Venku všemi obdivovaná, uvnitř sama a smutná.

Na gymplu pomaličku začala má škola života.

Všechny spolužačky byly jedničky, hvězdy, premiantky. Nebylo mi tam dobře. Nebylo mi nikde dobře, kde jsem nebyla první já.

A tak jsem udržovala vztahy s lidmi, kteří ke mně vzhlíželi.

Střídala jednu hospodu za druhou a jednoho ctitele za druhým. Dělalo mi dobře, že jsem byla nedosažitelná. Hvězda na nebi. Není divu, že jsem si vybrala jako studijní obor na vysoké učitelství. Potřeba stát vpředu a těm menším řídit život.

Současně jsem ale cítila potřebu pomáhat, a tak mé rozhodnutí bylo speciální pedagogika. Učitelství dětí s postižením. Čím víc jsem se o tomto oboru učila, tím víc mě vtahoval do sebe.

Pomáhat druhým, dělat jim život jednodušší, ukazovat jim, jak své postižení obejít, žít s ním.

Učitelství nakonec zůstalo jako ta nezáživná část oboru stát stranou.

Nadchla mě psychologie a patopsychologie.

V této době jsem byla seznámena se Standou, mým prvním mužem. Nedlouho na to jsem otěhotněla.

Našla jsem rodinu, kde jsem zase byla hvězdou.

Vzhlížel ke mně, jeho rodiče mě obdivovali. Našla jsem další rodinu, kde jsem byla Sluncem. Jen občas, když jsem se Standou mluvila svým velitelským způsobem, jsem se zarazila a napadlo mě: Jak si tohle může nechat líbit?

Bylo mi jasné, že takhle to fungovat nemůže. Že ho sice mám ráda, ale něco ve mně je silnější, co mi nedovolí být k němu jako milující žena. Teď je mi jasné, že to jít nemohlo, vždyť jsem ho nikdy skutečně nemilovala.

A pak jsem mu to i začala říkat nahlas.

"Jak můžeš dovolit, abych se k tobě takhle chovala? Copak ti nevadí, jak jsem na tebe hnusná?"

Jenže myslela jsem si, že změnit se musí on. Že vážit si ho začnu, až se začne chovat jinak on.

Myslela jsem si, že mít rád stačí. Narodila se nám Kačenka. 

Ve dvaceti jsem si myslela, že zamilovanost není důležitá.

Jenže stalo se něco, co se stát muselo.

Zamilovala jsem se do Ivana. A to tak, jako nikdy předtím. Nešlo to být rozumná, nešlo to jen tak vedle si zahnout. Nešlo to zůstat se Standou už ani minutu. Během pár týdnů jsem byla odstěhovaná v jiném městě.

 

Srdce mi bušilo až v krku, když vedle mě byl...

Začali jsme s Ivanem žít spolu.

Byli jsme šťastní a nešťastní zároveň. Trápili jsme sami sebe i toho druhého výčitkami. Komu všemu jsme ublížili. Kdo všechno trpí tím, že se milujeme a chceme být spolu. A kdo z nás to má těžší a na koho ten druhý musí brát ohled.

Ukazovali jsme prstem jeden na druhého a obviňovali se ze všeho.

Abychom se zbavili toho pocitu viny. Přitom jsme někde uvnitř naprosto jistě věděli, že nás spojuje tak silná láska, že jinak to udělat nešlo. Že žádná bolest a vina nemůže překonat to, co mezi námi je.

I rozumem jsme věděli, že minulé vztahy byly stejně neudržitelné. Že bez lásky bychom s minulými partnery jen přežívali.

Dnes vím, proč ta zamilovanost byla jako úder blesku.

Potřebovala jsem velmi akutně začít něco sama se sebou dělat, začít se změnou sebe sama, a to především směrem k ženství. Na první pohled jsem sice ženou byla, ale uvnitř jsem přemýšlela a cítila se jako velmi schopný chlap. A na venek jsem taky fungovala jako velmi výkonný chlap.

Dokonce jsem si myslela, že když všechno sama zvládnu, že vše sama rozhodnu a zorganizuju, že když Ivana k ničemu nebudu potřebovat, tak bude rád a pochválí mě za to. Byla jsem tak naučená, být chválena a oceňována za výkony.

Jenže u Ivana jsem narazila. A to dost tvrdě.

Byli jsme spolu, ale každý sám.

Dnes žasnu, jak Vesmír vše zařizuje dokonale pro naši školu.

Dnes, když už vidím souvislosti, zůstává mi rozum stát nad jeho důmyslností.

Tenkrát jsem ale nic takového ani netušila. A bojovala, tlačila, argumentovala, řvala a nadávala, plakala a třískala dveřmi. Vyhrožovala a obviňovala. Milovala jsem ho a nenáviděla současně.

Měla jsem pocit, že nemůžu být s ním, ale ani bez něj. Utíkala jsem a zase se vracela. V jeho náručí plakala štěstím, a za chvíli na něj plivala.

Pěkná schizofrenie.

Téměř neustále jeden na druhého naštvaní...

Čas plynul, naše děti povyrostly, já nastoupila do speciální školy.

Vydržela jsem chvíli. Přesně jsem věděla, jak můžu postiženým dětem pomoci, jenže to nešlo dělat prakticky. Rozpočet, osnovy, předpisy. Pomoc dětem se dělala jen na papíře.

A tak jsem si našla jinou skupinu lidí, kteří hledali pomoc - ve zdraví.

Ponořila jsem se do zdravého životního stylu a přírodního léčení a věděla jsem, že tohle je to, co skutečně chci. A co můžu dělat sama bez razítka a povolení někoho vyššího. Potřebovala jsem si věci rozhodovat a organizovat sama. A tady jsem mohla.

Začala jsem jezdit na semináře, přednášky, seznamovala se s dalšími a dalšími učiteli a učila se.

Zvala tyhle učitele k nám, organizovala jim přednášky, konzultace a semináře.

Zdravý životní styl mě nadchl.

Na každém semináři jsem se zabývala hledáním problémů - těch druhých. Na přednášce numerologie jsem nehledala sebe, ale počítala jsem ty druhé. Proč oni mají věci tak, jak mají.

Zabývala jsem se jen těmi druhými - Ivanem a dětmi.

A tak když jsem přijela domů, hned jsem jim vše pěkně naservírovala.

A oni to nechtěli slyšet. Odmítali zdravou stravu a přírodní léčení. Odmítali mě poslouchat.

Nechápala jsem to, vždyť přece to bylo pro jejich dobro! Proč?!

"Milunko, proč se staráš o druhé? Proč se nezabýváš sebou? Vždyť oni tě musí bojkotovat, a to právě proto, aby ses konečně dostala sama k sobě, nech je být," 
řekl mi jednou Milan Walek, můj učitel numerologie.

I s ním jsem se chvíli dohadovala, než jsem se uvolila, že to zkusím.

A tady všechno začalo. Začalo studium mě samé.

Ivan se ke mně postupně připojil.

Když jsem nacházela všechny mé slabé stránky, skládala si dohromady všechny mé životní úkoly a výzvy, skřípala jsem zuby, jak moc se mi nechtělo to přiznat.

Že jsem taková a že právě proto, že s tím nic nedělám, mám problémy.

A současně se začala ukazovat cesta ven. Vůbec se mi nelíbila.

Protože to nebyla cesta, kterou bych naliknovala já a která by byla podle toho, co jsem rozhodla já. Věci bylo třeba pustit a nechat být. Přestat druhým organizovat život, nechat ostatní svému.

Vyhnat toho chlapa ze sebe a začít konečně žít jako žena.

Začala jsem s konzultacemi a webem empatia.

Kromě zdravotních otázek jsem řešila i ty vztahové. A já díky ženám, které ke mně přicházely, začala vidět, jak nežensky jsem fungovala i já.

A radila jim, a to, co jsem jim radila, začala dělat konečně prakticky i já.

Ukázalo se na celé čáře, že pokud se chceš v něčem stát expert, musíš v tom školit druhé lidi.

Děkuji všem ženám, že dnes tou ženou jsem. Pochopila jsem sama sebe a žiju svůj život. Realizuju se v tom, co mě baví a ve své práci ventiluju svou mužskou, akční energii. A pak doma, s Ivanem a dětmi, jsem šťastná ve své roli ženy a matky.

Tolik miluju tuhle roli! Přímo se v ní vyžívám 🙂

Vždycky jsme byli jedno ♥ Někde uvnitř jsme to cítili.

Zpočátku mě uchvacovala odměna, která za mé ženské pokusy přicházela.

Jak to nádherně fungovalo zpátky. Když já se zachovala žensky, dostala jsem vše zpět a s pořádnými úroky, že jsem nestíhala brát.

Dnes mám všeho dost a vlastně nic neočekávám. Miluju a jsem milovaná.

Miluje mě Ivan i mé děti. Máme nádherné vztahy a já šťastně pozoruju, jak nádherné vztahy si naše děti tvoří se svými partnery. A jak žijí.

Jsem šťastná. Všechno mám.

Děkuji Vesmíru za jeho dokonalost. Děkuji všem trenérům za jejich školu.

Komu jsem nepoděkovala, činím tak dodatečně. I ty nejhnusnější věci byly pro mne tím nejužitečnějším.

Miluju vás a děkuji! s láskou Miluška

Jak to máme dneska, víte dobře 🙂

Můžeš přidat FB komentář

Můžeš přidat komentář tady na stránce

  1. Mirka napsal:

    Dobrý den,
    cena Vaší knihy mě ohromila….jako seniorka si ji musím vypůjčit od dcery. Z důchodu mám po 43 letech odborné práce ve zdravotnictví tak malou „rentu“, že obdivuji každou ženu, která se umí finančně zabavit psaním takovýchto knih.
    Ne, nezávidím, jen obdivuji, co dnes všechno jde – mějte se Mirka.

  2. Jitka salačová napsal:

    Váš příběh je úžasný, upřímný, rezonuji…je nejvyšší čas uchopit a roztančit svou vnitřní ženu, díky těším se na knihu, hodně šťastných rozhodnutí nám všem! 🙂

  3. Ilona napsal:

    Každý máme svůj příběh, ale jsem ráda, že jsem si mohla přečíst ten tvůj. Každá maličkost pomůže. Děkuji a zase děkuji. Krásný den. Ilona

  4. Ivana napsal:

    Dobrý den Miluško, krásně píšete a povídáte…… mluvíte mi ze srdce i z duše, sakra, jak vy mi rozumíte….. /:0)……… je mi 33, mám 4 letého syna Kryštofa (velkého malého učitele), a od jeho půl roku jsem vdovou. Můj muž zemřel sebevraždou, od té doby je můj život obrovská lekce ….. jsem dost zapřažená časově, kdyby jste měla pocit, že bych mohla nějak přispět,mé tf.č. je 775965502.jsem zdr. sestra a vaše posl. web povídání sleduji až ze záznamu, opět autentické /0)….krásný den,Ivana Lednová, Hradec Králové

  5. Marcela K. napsal:

    Krasne napisane, uprimne

  6. Jitka Horčicová napsal:

    Dobrý den Miluško, jsem z vašeho příběhu nadšená, je také dost podobný mému i když zase trošku jiný….Vaše práce je úžasná a mám nutkání se k ní přihlásit i když jsem svou cestu k ženství a partnerství už objevila trošičku jinde – skrz lektorku kineziologie one brain které se rok věnuji, přesto je to hodně podobné a stejné.Moc vaší práci držím palečky a do života vám přeji velikananánské štěstíčko a kupu lásky a vesmíru říkám děkuji, děkuji, děkuji….krásný den.

  7. Milena napsal:

    Krásné.

  8. Iveta napsal:

    Krasne )) Pred par mesici by jsem chtela byt zenou pro neho, pro manzela, pro vztah..Dnes chci, jsem, zenou pro sebe ) Jednoduche..vsak podstatne 🙂 Miluska – to je takovej Mark Zuckerberg (zakladatel facebooku..)- rozprostrela site a rekla pojdme ‚sharovat‘ 🙂 Dekuji Milusko 🙂 xx

  9. Jitka Eliášová napsal:

    Ve Vašem příběhu poznávám sebe samu. Děkuji, přesně v pravý čas – učím se „být ženou“. Jak nesnadný úkol, přestat lpět a řídit život druhým… nechávat věcem volný průběh. Hodně štěstí nám všem!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *